Slovní hříčky jsou jako krátká deka. Dá práci, aby správně seděly, říká překladatel Vratislav Kadlec

Slovní hříčky jsou jako krátká deka. Dá práci, aby správně seděly, říká překladatel Vratislav Kadlec

Vratislav Kadlec je jedním z předních českých překladatelů dětské literatury. A také jeden z nejkreativnějších. Jeho překlady už si několikrát vysloužily Zlatou stuhu. Popovídali jsme si s ním o tom, jak těžké je vymyslet dobré jméno postavy a proč rád překládá právě dětské knihy.

Můžete čtenářům nejdřív stručně popsat, jak probíhá práce na překladu knihy?

Většinu času prostě sedím u počítače, na obrazovce mám v jedné půlce otevřené PDF s originálem knížky a na druhé půlce postupně se rozrůstající soubor s překladem. Ťukám do klávesnice a pěkně větu po větě, odstavec po odstavci překládám. Občas se zaseknu, protože mě hned nenapadne pěkné české řešení, tak se chvíli procházím po bytě, jdu si udělat čaj nebo se dívám z okna a pak si zase sednu k počítači. Někdy narazím na skutečný oříšek nebo je v textu básnička – to se pak jdu projít třeba do parku a musím přemýšlet trochu déle. Někdy si udělám poznámku v místech, kde je třeba něco lépe promyslet nebo něco ověřit, a vrátím se k tomu později. Někteří kolegové překládají nejprve rychle nahrubo a potom text ještě hodně upravují. Já překládám poměrně pomalu, ale víceméně na čisto a potom už si po sobě text jenom přečtu a dolaďuju drobnosti.

Když je překlad hotový, dostane ho redaktorka, která v něm může udělat drobné změny – opraví moje věčné překlepy a třeba i přijde na lepší řešení některých vět – a já pak zkontroluju, jestli s těmi změnami souhlasím. Opravený překlad jde do sazby ke grafikovi. Já si pak vysázený text ještě jednou přečtu, jestli mi něco neuniklo, udělám většinou tu a tam nějakou drobnou úpravu, a potom už může jít knížka do tisku.

Jaké knihy překládáte nejraději?

Nějak se přihodilo, že překládám hlavně knížky pro děti, a docela mě to baví. Člověk se u toho většinou nenudí. Nejraději mám vtipné a chytré knížky, těm pak rád prominu, že dají třeba i víc práce. Mojí nejoblíbenější sérií jsou asi Křídla a spol. Vyšly čtyři díly (Operace Králíček, Tři vypečení sledi, Zmizení Šimona Šťopky a Záhada zápalkového zloděje) a jsou to pohádkové detektivky, které se točí kolem vílí detektivní kanceláře. Promyšlenost by jim mohl závidět i leckterý autor detektivek pro dospělé.

Než jste začal překládat na plný úvazek, působil jste jako knižní redaktor. Myslíte, že vám to při překládání nějak pomáhá?

Tenhle pohled z druhé strany mi rozhodně pomáhá. Snad jsem pak jako překladatel trochu pokornější a vyvaruju se některých chyb. I když je docela vtipné, že redaktorky mi kolikrát opravují podobné věci, které jsem jako redaktor sám opravoval jiným překladatelům. Ty druhé oči jsou zkrátka opravdu zapotřebí, protože překladatel často nemá od textu potřebný odstup a některé chyby už prostě nevidí.

Líbí se mi, že vymýšlíte originální jména postav. Jak těžké je vymyslet skutečně dobré jméno?

Troufám si říct, že vymýšlení jmen mi docela jde. Když jde jenom o charakter postavy nebo o to, jak jména znějí, je to brnkačka. Nejtěžší jména jsou taková, která nějak souvisí se zápletkou knihy. Některá jsou na první pohled nenápadná a znějí úplně obyčejně, ale skrývá se za nimi třeba i několikanásobná slovní hříčka. Nejlépe ještě hříčka, která nějak rozvíjí děj – člověk má pak pocit, jako by přetahoval krátkou deku. Přitáhnete ji ke krku a čiší vám na nohy, zachumláte si nohy a je vám zima na ruce. Vymyslíte v češtině řešení na jedné straně, ale najednou vám to jméno zas nesedí k něčemu dalšímu, tak vymyslíte další řešení a vepředu se vám sesype předchozí vtip. S takovými jmény je nejvíc práce a často je musím dlouze vyšlapávat procházkami po okolí.

V každém případě se vždycky snažím, aby jméno postavy působilo na českého čtenáře podobně, jako působilo původní jméno na čtenáře anglické verze knihy. To platí i v případě, že jde o jméno zdánlivě nesmyslné a bez významu. I samotný zvuk nějakého slova může totiž vzbuzovat různé představy. Když se někdo bude jmenovat Chlumberášek a někdo zas Plzišmok, asi uhodnete, kdo z nich je pěkně huňatý a kdo zase odporně slizký…

Je podle vás překládání dětských knih těžší než překládání knih pro dospělé?

Neřekl bych, že je těžší, nebo naopak lehčí. Jenom nástrahy číhají na trochu jiných místech. V beletrii pro dospělé většinou není tolik slovních hříček a pitvorných jmen, v knížkách pro děti zase nemusím dlouze ověřovat značky automobilů nebo výrazy z prostředí drogové mafie.

Ovšem různé slovní hříčky, které je potřeba přizpůsobit jazyku a reáliím, mohou být někdy dost záludné. Máte je rád, nebo jsou pro vás spíš noční můrou?

Když narazím na nějakou obzvlášť houževnatou, tak si občas zanadávám, ale jinak mě to vlastně baví. Odjakživa se rád potýkám s hlavolamy a snad k tomu mám i jisté vlohy.

Vzpomenete si na nějaký překladatelský oříšek, se kterým jste si dlouho nemohl poradit?

Tak třeba právě v Křídlech a spol. říká jedna z postav „the C is flat“, tedy že tón C zní falešně. Další z postav se přeslechne a myslí si, že to bylo „the sea is flat“, tady že na moři panuje bezvětří. V angličtině to zní stejně. To byla jedna z těch zmiňovaných krátkých dek, protože kolem té věty se zároveň točí zápletka, takže jsem si nemohl vymyslet něco úplně odjinud. Řešení se mi povedlo vypotit až po mnoha hodinách – doufám ale, že čtenáři v takových případech nic nepoznají a mají dojem, že všechno sedí.

Radíte se při překládání s kolegy?

O řešení podobných hříček moc ne, to spíš jenom tak nahlas přemýšlím před manželkou. Ale kolegové mi občas pomůžou najít třeba citaci z nějaké knížky nebo mi poradí s nějakým zapeklitým technickým termínem či slangovým výrazem, pokud zrovna mají s určitou oblastí větší zkušenosti.

Pro Mladou frontu v současné době překládáte knižní sérii Amálie Zubatá. Jak se vám na ní pracuje?

Amálie Zubatá je fajn, ta lehká morbidita mě baví a knížkám rozhodně neschází vtip. V porovnání s Křídly a spol. v Amálii navíc není tolik nenápadně zapeklitých slovních hříček, takže překládání jde docela od ruky. I když třeba u pana učitele Lívance z nejnovějšího dílu jsem si také musel dlouze mnout čelo.

V loňském roce jste přeložil i knížku pro kluky Cech dobrodruhů. Měl jste jako malý takové knihy rád?

Snad teď nebudu vypadat moc staře, ale musím říct, že když jsem byl ve věku, kdy bych mohl podobné knížky číst, fantasy u nás ještě prakticky nevycházela. Tak ve druhé třetí třídě jsem hodně četl knížky jako Bořík a spol. o takovém rošťákovi a jeho partě. Pak už jsem skočil rovnou na sci-fi, což byl můj nejoblíbenější žánr na základní škole i na gymplu. V deseti letech jsem také přečetl Hobita, což pro mě bylo naprosté zjevení, hned nato jsem se pustil do Pána prstenů. Dodnes si pamatuju, jak jsem netrpělivě čekal na třetí díl, na Návrat krále, který tehdy v češtině ještě nevyšel. I dál jsem pak až na výjimky četl spíš sci-fi než fantasy, ovšem asi tak od třinácti jsem dlouhé roky náruživě hrál Dračí doupě, což se mi při překládání Cechu dobrodruhů mnohokrát vybavilo.

Nepřemýšlel jste o tom, že napíšete vlastní knihu?

Když už se ptáte, snad můžu prozradit, že jsem vlastní knihu už napsal. Jmenuje se Hranice lesa, zrovna se chystá k vydání a do tisku by měla jít ještě teď na podzim. Je to sbírka různorodých povídek, takže se špatně popisuje, o čem je. Pro děti každopádně určená není, ale některé lehce pohádkové motivy si tam cestu našly, takže jedna povídka je třeba o pánovi, kterému straka ukradla jméno – jmenoval se totiž Zlatohlávek –, v další zas jistý muž ztratí v mlze tvář a podobně.

V hlavě ovšem nosím i námět na knihu pro děti, kterou bych rád napsal společně se svou manželkou. Důležitou roli v ní bude hrát jeden starý svetr…